Muzeum a galerie

Muzeum loutkářských kultur v Chrudimi bylo otevřeno 2.července 1972. Základem muzejních sbírek se stala soukromá sbírka Prof. PhDr. Jana Malíka (1904-1980), neúnavného organizátora loutkářského života, praktika i teoretika, historika, pedagoga a sběratele. Pomohl také zorganizovat, aby jednotlivá národní centra mezinárodní loutkářské organizace UNIMA darovala muzeu loutky ze svých zemí. Za třicet let existence muzea se pak tyto sbírky značně rozrostly a jsou stále doplňovány. Dnes vlastní muzeum zhruba 43.600 sbírkových předmětů, z toho více než 8.300 loutek z celého světa.. Dále pak scénické návrhy a makety, kulisy, výtvarná díla s loutkářskou tematikou, plakáty a programy, fotografie, zvukové záznamy a videozáznamy, tiskoviny, rukopisy a další archiválie.... A tak dále. A také odbornou knihovnu.

Představení s loutkou, tak jako každé divadelní představení, je umění pomíjivé: žije jen v okamžiku, kdy se hraje. O to více a důkladněji je třeba o loutkářském umění shromažďovat dostupné materiály, záznamy, dnes už i videozáznamy. To, co může být zachováno, je loutka. Nevypovídá sice mnoho o kvalitě inscenace, ale je (alespoň většinou) uměleckým dílem sama o sobě. Je schopna zaujmout svým výrazem, může být dokladem nejrůznějších loutkářských technologií, jednotlivých národních loutkářských kultur, rukopisů výtvarných tvůrců, řezbářů...Pohled na ni nám může zprostředkovat emotivní zážitek. Pro tohle všechno muzeum existuje. Proto shromažduje a zpracovává dokumenty týkající se vývoje českého a v rámci možností i světového loutkářství. Proto vystavuje loutky nejen ve svých prostorách, ale i jinde v tuzemsku i v zahraničí.

Regionální muzeum v Chrudimi sídlí v novorenesanční budově z r. 1898 v centru města. Vzniklo v r. 1892 jako Průmyslové muzeum pro východní Čechy v Chrudimi. Má bohaté sbírky uměleckého řemesla a vlastivědné sbírky z chrudimského regionu. Ve stálých expozicích představuje regionální historii a uměleckoprůmyslové sbírky. Pořádá i krátkodobé výstavy zaměřené na vlastivědu, přírodovědu a umění. V pokladně muzea lze získat propagační a ediční materiály muzea.

Dnešní Východočeská galerie v Pardubicích byla zřízena rozhodnutím KNV Pardubice jako Krajská galerie v roce 1953, tedy v době, kdy byla u nás zakládána síť státních galerií. Tehdy ještě byla v Pardubicích v živé paměti Městská obrazárna, působící na zdejším zámku krátce během druhé světové války. O její zřízení usilovala zdejší inteligence v podstatě již od roku 1908, otevřena pro veřejnost však byla teprve v listopadu roku 1942 ve dvou místnostech prvního patra zámku, pronajatých orgánům města místním Muzejním spolkem. Další osud obrazárny je dodnes v Pardubicích dostatečně známý. Po 18 měsících působení byla cennější část sbírky ukryta před německými nálety na radnici v Holicích, kde při květnovém povstání roku 1944 vyhořela. V druhém pololetí roku 1954 nastoupili do nové Krajské galerie její první dva (a dlouho jediní) zaměstnanci.

Galerie zahájila svou odbornou činnost. Jako sídlo jí byly od počátku přiděleny prostory v hospodářské části pardubického zámku. O své výstavní prostory se v prvních letech byla nucena dělit s Krajským muzeem, přesto však vznikaly první vlastní či přejaté výstavy a přicházeli první návštěvníci. Významná část výstavních aktivit se odehrávala také na pobočkách v Chrudimi, ve Vysokém Mýtě a v Litomyšli, které byly při reorganizaci v roce 1960 osamostatněny. Závěr padesátých let znamenal pro galerii velmi významné a poněkud nekoordinované změny. Ve třech po sobě následujících letech změnila instituce třikrát svůj statut. Roku 1959 byla sloučena s Krajským muzeem a památkovým ústavem v jednu kolosální instituci - Krajský vlastivědný ústav. Funkčnost organizace s tak širokým zaměřením se pochopitelně neosvědčila a od následujícího roku fungovala galerie již jen ve spojení s muzeem jako Muzeum a galerie v Pardubicích.

Počátek muzea v Pardubicích se datuje do roku 1880, kdy byly schváleny stanovy Musejního spolku, založeného skupinou místních nadšenců pro záchranu mizejících historických památek a dokladů přírodního prostředí. Sbírky muzea se díky zájmu veřejnosti utěšeně rozrůstaly, ale za několik let začaly na členy spolku doléhat starosti s jejich umístěním ve vhodných prostorách. Po letech marného snažení získat prostředky a místo pro postavení vlastní budovy, se problém s umístěním muzea vyřešil roku 1920. Musejní spolek tehdy koupil s přispěním města a dalších příznivců pardubický zámek a o rok později dokonce i hrad na Kunětické hoře.

Koupě rozsáhlého areálu pardubického zámku znamenala pro muzeum osudové rozhodnutí a to v dobrém i zlém. V zámku se nedochoval žádný původní inventář a muzeum získalo pro sbírky dostatečnou kapacitu v atraktivním prostředí. Památkový charakter objektu na druhé straně výrazně ovlivňuje možnosti uzpůsobení prostor požadavkům muzejního provozu po všech stránkách. Při stavebních úpravách podnikaných Musejním spolkem se začaly objevovat renesanční nástěnné malby a další památky. Díky podnikatelským aktivitám spolku (pronájmy pozemků a prostor, provoz restaurace), subvencím města i státu a nadšení příznivců, se dařilo ze zámku a sbírek muzea vytvořit chloubu města.

Po druhé světové válce, kdy činnost spolku ustala, se řady členů nestačily dostatečně konsolidovat a aktivizovat. Roku 1952 byl spolek nucen předat zámek do správy státu a rok poté byly postátněny i sbírky. Spolek se zakrátko rozpadl, když správou sbírek byli pověřeni první stálí profesionální pracovníci. Období totalitního režimu v Československu se ve vývoji pardubického muzea, tak jako v celém československém muzejnictví, projevilo rozporuplně. Na jedné straně došlo k jistě pozitivní profesionalizaci muzea, k do té doby nebývalé aktivizaci odborné i osvětové činnosti, k velkému nárůstu sbírek i zlepšení péče o ně. Za to se ovšem musela platit hořká daň v podobě tuhé reglementace státní mocí. a jedinou vládnoucí stranou. Muzeum se stalo nástrojem propagace jediného „vědeckého“ světového názoru a politických rozhodnutí. Odborná práce se mohla rozvíjet jen pod pláštíkem ztotožnění se (byť formálního) s ideologickými postuláty nebo jen tam, kam politický zájem nesahal nebo nedohlédl.

V pardubickém muzeu, které od r. 1964 začalo užívat název Východočeské muzeum, byly postupně vybudovány základní stálé expozice, rozšiřovaly se sbírky, vznikla tradice poměrně bohaté přednáškové činnosti. Od muzea se oddělily jako samostatné instituce nejprve archív (dnes Státní okresní archív v Pardubicích), potom galerie (dnes Východočeská galerie v Pardubicích) a posléze krajské památkové středisko (dnes územní odborné pracoviště Národního památkového ústavu). Státní správa čím dál tím víc zanedbávala údržbu zámku, který se ocitl ve vážném stavu. Generální obnova začala až když se v roce 1977 zřítila část stropů druhého patra paláce. V té době, v období tuhé normalizace po zastavení Pražského jara (1968) ruskou okupací, se z pardubického muzea stala pobočka muzea v Hradci Králové. Po „sametové revoluci“ 1989 a zániku tehdejšího krajského zřízení se pardubické muzeum osamostatnilo a přešlo pod Ministerstvo kultury ČR (1991).

Oprava zámku se vlekla a objekt chátral dál. Muzeum bylo na více jak 15 let pro veřejnost uzavřeno. Obrat nastal až od roku 1994, kdy Východočeské muzeum převzalo správu zámku a podařilo se mu jeho obnovu urychlit. Od konce roku 1997 je zámek postupně znovu uváděn do provozu. Vedle rytířských sálů s nástěnnými malbami tu bude 8 stálých expozic nejhodnotnějších sbírek. Nyní je otevřena expozice sbírky českého skla, hlavně ateliérového skla 20. století, expozice sbírky zbraní, sbírky pohlednic Orbis pictus, numismatická expozice, přírodovědná expozice a expozice sbírky hraček. Následovat budou další (expozice archeologie a historie). K dispozici jsou dva výstavní sály pro krátkodobé výstavy, přednáškový sál, muzejní knihovna se studovnou, k otevření se připravuje kavárna. Současná návštěvnost muzea se pohybuje kolem 40 - 45 tisíc osob ročně. V prostorách zámku se kromě toho koná během roku několik desítek kulturních a společenských programů (návštěvnost 10-15 tisíc osob). Ve svých sbírkách má Východočeské muzeum kolem 800 tisíc kusů sbírkových předmětů a pracuje tu 52 zaměstnanců. Ročně muzeum vydává dva odborné periodické sborníky a další publikace. Patří mezí 20 nejvýznamnějších muzejních institucí v ČR. Od roku 2001 jeho zřizovatelem Pardubický kraj. Veřejnosti je Východočeské muzeum otevřeno po celý rok denně mimo pondělí od 10.00 do 18.00 hodin.